poezie a povídky vlado matuška
Víc!


Víc! možné básně do sbírky: V letním odpoledni vyfouknu Gotta

V letním - horkém odpoledni vyfouknu Gotta

věnuji všem které jsem nepotkal



...

ten den bylo na zmrzlého horko
z tranzistoráku dělal vlny Gott

teta se koupala pod splavem
na dně budoucí nádrže Křetínka

pak sedla na mašinu za fotra
jeli do porodnice

podívat se na mámu a zmetka

Ježíši Kriste neodpouštěj nás
jakož i já neodpouštím chyby svých otců




Rok rorkok rrokok poslední krok

obrací se pluh stále rychleji
sotva dozrál klas
zaselo se zrno
nestačím ani uválet vodu už se půda kypří až jednou
zbytečně bych plevy sel co ve varlatech
byl jsem vždy špatný hospodář

až kosa ovládne jaro ze zimy




Nobelova řeč

já dyslekťák četl jsem z kavárny Kalibán
Nobelova řeč Boha Dylana

pod vrbou Masarykova náměstí
tam kde někteří chtěli mýt hlavu Havla bezdomovec
sesunul se po slunci
na dlažbě vřel všemi údy

„pomóct, pomóct!“ v zahrádce křičela do krabiček moje generace
dva mladíci se sklonili




Dvě dopoledne v jednom letním

nad Křetinkou svěží listy dýchají
živí se
ve stráni borovice svými drápy marně
trhají vymetenou modř
všechno je
všechno je tak…
kdyby se mi nechtělo ještě spát

těžce zpátky jdu
i v průvanu řeky všechno zelené - čert uondal
asfalt v jižním svahu potí se
zalepuje moje kroky
naproti mně cizí žena soucitně se usmívá
zeptám se
„stojí nahoře smrtka?“
chlap z vodárny nastartoval křovinořez



Vážka svědomí

u Kalibána servíroval Nadal
ze široké obrazovky kom-pulzuje obsese

křehká vážka naráží velkou hlavou do skla
opakuje se
„třeba je
- jí zde líp než ve vedru“ říkám si
arogantní akademik k lidem bere sklenici a vynáší
průhledná křídla



Stud přichází s dopadem moci

musel jsem ustoupit z cesty
třída Masarykovy školy práce běžela
starší muž s ortézou na koleni hučel do hlavy dívky
„já se s tebou párat nebudu! dostaneš dvě hodiny a hotovo…“
její špeky pouštěly slzy studen



Úbytky

tma zatáhla se
stoupají proudy do sféry ztrát
nabíjí se zápory kladem

pouštím oponu víček před oslepením
jenže oranžovou krví žlutý blesk prošel

musí být ostré abych zahořel

věk je chlapec rozkročený nad ohništěm
jen zasyčí
had

sítnice děraví
vetché obrazy slepuje mozek k alegoriím z mládí
čerstvé zadky jsou - pořád jsou
jen mé ruce
zatracené nemohou hníst
nervy se rozpojily i tam – kde je prožitek prvních orgazmů?
necítím divokou šelmu
která by mne měla zardousit



Výdejna jízdenek

žena od zavřené zastávky
je děsně škaredá
že si nechala udělat děti blbcem

sedí za pivem
zírá - a když otevře hubu pak zloba a zlo

blbec se spokojeně usmívá
neustále
je šťastný



Bílá místa

dítě vyfukuje
bubliny měří rychlost vzduchu motýla
kdy ještě vůle

ryby plavou břichem k nebi
lidská směřují ke dnu
řád světa letí



Víc!

pod Petrovem po schodech sestupuje voda
spoutaná vůlí stavitele a betonem
láká bosé nohy -nejen ty od Boskovic-
nepočítej mince v ručičkách věže
uvolňuj šněrování tkaniček
brouzdejme se pro slunce v týle
všechno tohle architekt slibuje
všechno
a ani o papír víc