poezie a povídky vlado matuška
Víc!


Víc! možné básně do sbírky: V letním odpoledni vyfouknu Gotta

V letním - horkém odpoledni vyfouknu Gotta



věnuji všem
které jsem nepotkal



...



ten den bylo na zmrzlého horko

z tranzistoráku dělal vlny Gott



teta se koupala pod splavem

na dně budoucí nádrže Křetínka



pak sedla na mašinu za fotra

jeli do porodnice



podívat se na mámu a zmetka



Ježíši Kriste neodpouštěj nás

jakož i já neodpouštím chyby svých otců





Rok rorkok rrokok poslední krok

obrací se pluh stále rychleji

sotva dozrál klas

zaselo se zrno

nestačím ani uválet vodu už se půda kypří až jednou

zbytečně bych plevy sel co ve varlatech

byl jsem vždy špatný hospodář



až kosa ovládne jaro ze zimy





Nobelova řeč

já dyslekťák četl jsem z kavárny Kalibán

Nobelova řeč Boha Dylana



pod vrbou Masarykova náměstí

tam kde někteří chtěli mýt hlavu Havla bezdomovec

sesunul se po slunci

na dlažbě vřel všemi údy



„pomóct, pomóct!“ v zahrádce křičela do krabiček moje generace

dva mladíci se sklonili





Dvě dopoledne v jednom letním

nad Křetinkou svěží listy dýchají

živí se

ve stráni borovice svými drápy marně

trhají vymetenou modř

všechno je

všechno je tak…

kdyby se mi nechtělo ještě spát



těžce zpátky jdu

i v průvanu řeky všechno zelené - čert uondal

asfalt v jižním svahu potí se

zalepuje moje kroky

naproti mně cizí žena soucitně se usmívá

zeptám se

„stojí nahoře smrtka?“

chlap z vodárny nastartoval křovinořez



Vážka svědomí

u Kalibána servíroval Nadal

ze široké obrazovky kom-pulzuje obsese



křehká vážka naráží velkou hlavou do skla

opakuje se

„třeba je

- jí zde líp než ve vedru“ říkám si

arogantní akademik k lidem bere sklenici a vynáší

průhledná křídla



Stud přichází s dopadem moci

musel jsem ustoupit z cesty

třída Masarykovy školy práce běžela

starší muž s ortézou na koleni hučel do hlavy dívky

„já se s tebou párat nebudu! dostaneš dvě hodiny a hotovo…“

její špeky pouštěly slzy studen



Úbytky

tma zatáhla se

stoupají proudy do sféry ztrát

nabíjí se zápory kladem



pouštím oponu víček před oslepením

jenže oranžovou krví žlutý blesk prošel



musí být ostré abych zahořel



věk je chlapec rozkročený nad ohništěm

jen zasyčí

had



sítnice děraví

vetché obrazy slepuje mozek k alegoriím z mládí

čerstvé zadky jsou - pořád jsou

jen mé ruce

zatracené nemohou hníst

nervy se rozpojily i tam – kde je prožitek prvních orgazmů?

necítím divokou šelmu

která by mne měla zardousit



Výdejna jízdenek

žena od zavřené zastávky

je děsně škaredá

že si nechala udělat děti blbcem



sedí za pivem

zírá - a když otevře hubu pak zloba a zlo



blbec se spokojeně usmívá

neustále

je šťastný



Bílá místa

dítě vyfukuje

bubliny měří rychlost vzduchu motýla

kdy ještě vůle



ryby plavou břichem k nebi

lidská směřují ke dnu

řád světa letí



Víc!

pod Petrovem po schodech sestupuje voda

spoutaná vůlí stavitele a betonem

láká bosé nohy -nejen ty od Boskovic-

nepočítej mince v ručičkách věže

uvolňuj šněrování tkaniček

brouzdejme se pro slunce v týle

všechno tohle architekt slibuje

všechno

a ani o papír víc