Vánoční políbení světel
„Tý vypadáš,“ oslovil se chromák a přihnul si zemité chuti Tuzemáku.
„No dovol?“ zaznělo od krajnice.
„Jseš hezky prohnilej, odrbanej,“ lichotil si.
„Nějakej drzej, ne?“ odporovala mu tma příkopu.
„Hovno! Ha ha ha…“ rozchechtal se ožralec svému bytí.
„Jsi ale sprostej! Však já vždycky nebyl toliko vodrbanej a plesnivej.“
„Nelži! Nelži si, vole!“ ubezpečoval se chromák ve své nicotnosti.
„Hele, jak ty to můžeš vědět! Vidím tě zde snad potřetí, a vždycky jsi jen prošel po vopačný straně silnice.“
Teprve nyní si mazavka začal uvědomovat, že všechny hlasy nemusí být jeho. Možná mu někdo spílá, odporuje, a nemusí se jednat o chromákovo tiché podvědomí. Ani uřvané vědomí.
„Je zde ještě někdo zedranej?“ špičkoval.
„Vyprošuju si… Ále, máš pravdu, už nejsem žádný lev salónů. Jsem medvěd, o kterýho se nikdo nestará. Jenže já býval někdo a tvý hulvátsví mi ubližuje.“
„Vole, kde jsi?“ zavrávoral mrzák, když jeho kladívko málem prorazilo třmínek, ale nakonec střední ucho našlo opilci dostatečnou rovnováhu. Nejistě se vydal směrem k domnělému hlasu. „Vole, kde seš!“ zařval do tmy.
„Ach! Ach, to bude nedorozumění. Já si neuvědomil, že nejsem ozářený světly svící. Ty mne nevidíš?“
Chromák sebou švihnul, vstal a zase padnul na ledově uježděné cestě. „Musím jináč. Jsem přece chytrej,“ posmíval se chromák, když se plazil k příkopu, k mohutnému kmeni platanu.
„Promiň,“ uslyšel kousek před sebou a konečně uviděl pohybující se mordu plyšovýho medvěda. „Já myslel, že pohrdáš mnou,“ hovořily rty rudé látky. „Koho by napadlo, že někdo může toliko, velmi a hodně moc, moc pohrdat sám sebou?“
Chromák se bláznivě rozřehtal. Chtěl znít co nejvíc bláznivě. Snažil se. A opravdu, víc šílenství ve zvuku nikdy neslyšel. Smál se šíleně svému šílenému smíchu, a když si to uvědomil, smál se ještě divočej.
„Blázne!“ zakřičel plyšový kýč.
„A nesměj se mi!“ dobručel medvěd ponuře.
„Nějakej sebestřednej, ne? Já se směju svýmu stavu. Jsem moc vopilej, abych se mohl smát druhejm. Jo, arogantní být umím, a uchechtnout se pohrdlivým šklebem až skoro do úsměvu…“
„Nějakej sebestřednej!“ poznamenal arogantně medvěd.
„Myslíš, hnuse?“ položil řečnickou urážku chromák. „Jsi špinavej, prochcanej, zmrzlej, vypelichanej, vole!“
„Medvěde,“ opravil mazavku plyšák.
„Có?“
„Opilče, já jsem medvídek! Nechápu! Nechápu, proč nevidíš myšky, ale vola?“
„Á…“ škytnul chromák, „ty jsi, vole, medvěd. Jasný. Jsi vypelichanej medvěd a tečka! Vole.“
„Ách jo. Musím si přiznat pravdu. Jsem zanedbanej a vopuštěnej. Jsou…“ medvídek zasněně upřel knoflíky před svoje tlapy. „Jsou pryč časy lesku. Bys koukal!“
A chromák koukal přes shrnutou hromadu sněhu. Přes zmrzlou špínu, která brání lidem rychle cestovat. Zíral nad krustou zhmotnělýho odpadu tepla. Tepla od lidských pokojů. Na saze od všech vrtulí, které pomáhají lidstvu v rychlosti. Vrtulí, co jsou za prdelemi človíčků, toužících rychle někde být a ještě rychlej někde nebýt. Pomáhají opustit holku pro slečnu, chlapce pro manažera. Pomáhají vyměnit vesnici za město. Ba, ano, jsme čím dál rychlejší v přesunech, kšeftech, handlech se sny, touhami, až si nevšimneme, že nejsme nikde. Jsme děsivě rychlí ve výměnách nejen města za metropoli, že si ani nevšimneme naší neexistence. Neexistence někde. Životy trávíme jedy v nekropolích miliónů bleskových prožitků. A co nám překáží nebýt, shrneme na krajnici.
Možná jsou ve špinavé krustě i poslední molekuly utržené gumy, která na rychlé ojetině držela tři životy. Mladí chlapci jsou ve svých mozcích nesmrtelní a jejich odvaha nasvědčuje síle, obratnosti, bystrosti. Prostě ukazují dívce na zadním sedadle, že jsou dobrými samečky pro spáření, když vlítnou do města, do zatáčky dvoustovkou. Ovšem pak nastal mžik osmdesáti metrů, ve kterém chlapci pochopili, že možná k výstřiku jejich luxusního spermatu nedojde. A mžik prozření dívky o schopnostech semene…
„Pche!“ odplivnul si chromák a slina zůstala částečně v bradce. Povědomě se protahovala, než ukápla na zem. No vida, hříšný mrml nazmar. „Pche,“ uvažoval a střízlivěl chromák, když jeho oči hleděly do stejného místa, jako medvědovy knoflíky. Místa, kde se před léty políbilo pravé a levé přední světlo velmi rychlé ojetiny.
„Tady bývalo světel!“ stýskal si méďa. „I dvacet svíček najednou hořelo. Za mým Tadeášem krom maminky s tatínkem chodily čtyři holky. Krásný! Bys koukal, až by ti péro vyskočilo z bříška!“ Chromák chtěl protestovat, že není žádná hračka na klíček, ale nestačil vpadnout kýči mezi věty.
„Nechávala zde dopisy, samá láska. A samý nikdy nezapomenu, jen tvoje, nikoho nikdy, přísahám! A když viděla psaní od hnusný, blbý konkurentky, ukradla je. Všechna psaníčka končila támhle v první popelnici. I za Matějem jedna chodila. Ze začátku mne nejednou praštila, jako bych já mohl za plynový pedál a volant. Ale časem mi mýho Tadeáše odpustila. I Matějova matka ho nakonec omilostnila. A co nás zde bylo! Plyšová myš, dvě Rity, tři Rexové, lev Leon, a já měl celou rodinu! Úplnou rodinu.“
„Za tou holkou, co seděla na zadním sedadle, nikdo nechodil?“ přehodil těžký list chromák.
„Proč by?“ divil se plyšák. „Ta přece přežila! Nechala zde jen chodidlo. Zbaběle křičela, když ji řezali. Kluci vedle přikrytí, a ona? Řve, jako by ji na nože brali. Přišla jen o kousek těla a kus rozumu. A i kdyby! Prý to byla rozhoďnožka z nefunkční rodiny. Vo tu se nikdo nezajímal a nezajímá. Ale chlapců byla škoda! Však se příbuzní starali, abychom vypadali krásně. To sem byl fešák. Panečku. Krasavec s lesklými knoflíky! Zato dnes, pod žebra mi táhne. V tlapách mám zmrzlou vodu. Na zadku plíseň! V podbřišku čekají tři červi na vyklubání. Ach jo,“ ukončil medvěd výčet zanedbaných chorob a uronil vymlácenou slámu.
„Tadeáš musel být žádoucí,“ poznamenal chromák, když se díval na starý, špinavý sníh. Na příkop bez jediné lidské stopy. Dokonce bez možných zapadaných stop. Beze stop přikrytých minulým a předminulým sněžením. Ani vlnka zájmu. Jen ledové hrudky kdysi jedinečných krystalů. Tvarů vytvořených nekonečnou fantazií, stoupavých proudů, aby se snesly na zem podobny zázraku. Jiskřily světlem. Bodaly do očí opovážlivce, kteří je chtěli zařadit do druhů velkých - masitých – sedláků, nebo prašanu. Snesly se hodné obdivu, ale křehké a nestálé. Vadnoucí pod tlakem. Pod světlem, pod horkem, pod solí umíraly - umírala jedinečnost v miliardách. Monolitický kus ledu je smrt. Člověk může být výjimečný, spadnout na příznivý místo, jiskřit krystalem a ostrostí hran, stejně nakonec zůstane základní masou mrtvých generací. Hmota beze stop lidského zájmu o člověka.
„Ale už zde dlouho nikdo nebyl, co? Koukám,“ pohodil chromák hlavou k plyšovým nohám.
„Naposledy zde byla doga. Vzala mi posledního medvídka. Hodila si Ferdu do zubů. Hrůza! Děs. Díval jsem se na Ferdouška přes žgryndy. Chudák. Viděl jsem špičák pronikat slámou a pak si jej pohodila uvnitř mordy a dál… Od tý doby su zde sám a přeju si, aby už nikdo nikdy nepřišel. A ty, ty!“ kýčova nahromaděná bolest už byla k nevydržení a musela někoho říznout.
„Ty! A co ty? Chodil by za tebou někdo? Máš děti? Jsi starej dost na děti! Jak dlouho bys dělal stopy v lidstvu?“
Chromák vstal a v maximálním oknu své střízlivosti se páteří vzpřímil. Narovnal se, aby v plné své důstojnosti vyslovil „Hovno!“ A jakmile vykřičník dopadnul na chromákův hřbet, zlomil se. V předklonu se otočil k plyšákovi vystrčenou prdelí a vrávoral za poslední veřejné osvětlení. Vizuálně zmizel. Jen vzduch přinesl k plyši známé „TÝ VYPADÁŠ!“ A dál už jen příšerný smích.
Smích plnější než blázinec.