Tichá úřednická pošta
Tichá úřednická pošta
Milé užitečné ministerstvo,
v přiloženém balíku zasílám svoje kalhoty. Domnívám se, že jdou jednoznačně za Vámi!
Událost se má následovně. Ráno jsem spěchal na autobus, který mne stál třicet pět korun českých, ačkoliv jsem Vašemu úřadu svatosvatě slíbil, že nemám ani halíř, ba ani kopějku. Jestli existuje Bůh, je snad milosrdný. Ba musí být milosrdný, neb nezatratil ty, co prodávali odpustky. I proto nemůže zatratit nebohé křivopřísežníky, již se upíšou Vašemu úřadu, že nic nemají, aby dosáhli na dávku v hmotné nouzi, a pak jsou nuceni jet dvacet kilometrů, aby si je mohli vyzvednout, co by papírový Antabus. Kdo zaplatí převozníku? Kdo má krev dost temnou, aby se na prohlášení podepsal?
Satane otiskni razítko!
Jako milosrdný bůh nutil své papeže lhát, tak je milosrdné i naše - Vaše milé ministerstvo. Koho zajímá, že věřící nic nemá a přitom platí měsíční jízdenku, aby dosáhnul peněžní dávku podmíněnou absolvováním několika cest a zároveň vyžaduje absenci třiceti stříbrných na uskutečnění oněch cest? Za další podmiňuje mrzký peníz absolvováním kurzu, kde anděl poslaný úřadem vyučuje počítačovou gramotnost lidem, kteří by mohli učitele písmem Excelu učit? Ministerstvo je milosrdné. Ministerstvo je všemocné i z vína dokáže vodu udělat. Vodu, po níž naučí asociála tančit. Ba i lži podepisovat.
Ministerstvo řeklo: „budiž slovo! A svatým slovem zaplň formuláře a prohlášení.“ A tak vznikla práce. Jenže lidí přibývalo, až Bůh lidstvu daroval počítač a úřadům řekl: „zde máte stroj na agendu, ale jeho účelem není usnadnit lidem práci! Kdepak! S darem, který jsem lidstvu daroval, můžete sebe důsledněji kontrolovat. Můžete znásobit dotazníky, prohlášení evidenci a tím šířit slovo. Mé slovo Boha!“
Abych se vrátil ke kalhotám.
Jak píši výše, byl jsem donucený utrácet peníze, abych si mohl vyzvednout stravenky. Je hezké, že Bůh se stará nejen o své ovečky, ale i o slepé voly, aby v kostky nehrál! Pomeranče, citrony, víno ve válcích nehonil. Fortunu nelechtal! Před chrámem pracáku lichváři kačky neklopil, nebo co by rudým vínem ve chřtány prolil, aniž by se najedl, pohanku spásal. Všemocný si stvořil svá hovádka k obrazu svému, přirozeně blbá. Vůl i ovce nedokáží myslet, a co dokáží, to dokáže ovládat. Božsky manipulovat… By se jinač nadřel že jó!
Jen co jsem dostal papírový Antabus do ruky a vypadnul před portál chrámu, přiskočil ke mně chlápek v teplákovce Adidas.
„Bony! Bony. Nechceš Bony vole?“
„Tady, hned před posvátnou půdou? To snad ne?“ odseknul jsem a snažil jsem si přivodit na tváři úraz - výraz staré panny, která byla omylem chycená za piču.
„Dám je levně, za osmdesát pět vole!“
„Bon za osmdesát pět bývalo drahý. Svý Bony asi neudáš!“
„Když se ti to nezdá, nech bejt.“
„Bony nabízíš?“
„No co co?“
„Bony?“
„Co se ti nezdá frajere?“
„Bony?“
„Ty vado já su blbej.“ Prozřel zestárlý vexlák. „Jasně že kačáky. Vosudmdesát pět pravých chechtáků, za stovku antabusovejch.Za stravenky, chceš vole?“
Zde bych rád zdůraznil, všemohoucí úřade, že jsem se opravdu snažil nepropadnout v hříchu. Dokonce jsem chtěl ďábla hnát od Tvého chrámu. Jenže jsem hovádko slabé a pokušení je mnoho. Ba ono rafinované zlo si vybírá cesty nepřehledné. Jednomu se zdá, že přivede zbloudilého ke spáse a zatím?
Běda!
Posuď samo naše - Vaše Ministerstvo, na kolik jsem klopýtnul! Upadnul. Zuby o dlažbu si vyrazil!
Už jsem byl na schodišti od chrámu, když lichvář za mnou zavolal.
„Hele nejseš nasranej kvůli těm Bonům?“
„Nejsem!“
„Lidi dneska chápou vexláky divně. Pokřiveně. Nevděčně.“
„Ale né...“ Zalhal jsem před tvým chrámem a dokonce i mimo božské směrnice úřadu práce. Odpusťte, pane Bože – ministře!
„Víš kámo já dlouho s ničím nekšeftoval. Kámoši se na mne vysrali, až dnes… vono mi přeskočilo to, no však víš. Postaru…“
To že vexlák byl nějaký čas odstavený od zrní mne zaujalo. Vždyť po Sametu se z nich stali – stala úspěšná ruka trhu. Ba dlouhá, hodně dlouhá ruka v trhu. Co si urveš…
„A co dělají tví kamarádi, že tě tady zapomněli?“
„Čoveče víš kde já mohl bejt?“
„Nevím.“
„Ty vado já. Já jsem se mohl dívat na moře plný žraloků, kdyby byl parťák uznalej. Hezky v Jihoafrický republice jsem se moh slunit. Nebo jezdit v mezinárodním spoji - a zadarmo. Zadarmo vole jsem mohl!“
„Ne?“
„Jó, moh sem bejt bílej plnokrevník a řehtat se. Ze mě by byl krásnej kůň, vole. Hezky na dně cistarny vot topnýho voleje bych pendloval světem. Praha, Bratislava, Budapešť. Celó Evropu sem mohl vobjet. A ty kurvy…“
„Nebo ses mohl hloubkově potápět.“ Nedalo mi a rýpnul jsem.
„No a co jako?“
„V sudech v Orlíku.“
„A to zas ne. Moji kámoši jsou extra třída. Se sráčema co voddělaj člověka za tisícovku by se nezkřížili klacky. Ani na sto kiláků by je nepustili. Stejně ty vole, když něco dělám, ty vado ne, si nechám pořádně zaplatit. No né? Bych mohl chodit rovnou na pracák a neživit se takovou dřinou. Víš jakej bordel udělá takovej podělanej člověk?“
„A kde ještě jsou tví kámoši.“ Snažil jsem se odhodit sud plný představ.
„Jména ti neřeknu vole, ale abys věděl i ve vládě jsou. Třeba tomuhle chrámu šéfoval, hele řeknu krycí jméno jo. Jistej Drápek. Nebo jeden nejmenovanej, a už ti neřeknu ani agentskou přezdívku, a ten má ty úrodný lány s kolektorama. Jinej kámoš protlačil parlamentem zelený dotace a ještě jinej mu přiklepnul povolení ke tavbě na černozemi.“
„Jsi sis mohl žít kdyby se na tebe kámoši…“
„Jó mohl. Až nedávno si jeden vzpomněl. Konečně vole! Tak ten uznalej vlastní tiskárnu a dostal kšeft na ty stravenky cos dostal ty vado. Zavolal mi a povídá, budou kupóny a budou se měnit za kačky, prostě co už znáš. Jsi v tom machr. Jsem machr povídal ten uznalej kámoš. A ještě prý se mám stavit v Gottwaldově pro nějakej líh co tam skladuje další kámoš. Hele nechceš si cvaknout?“
Ach Bože proč jsi dopustil? Proč jsi dopustil, aby mi tvůj vyvolený vyprávěl? Ministerský chrám se nemůže divit, že jsem byl slabý. Bože, já se ještě optal na metanol a loknul si. A Bůh mne za trest neoslepil! Jen když jsem cestoval domů Malou Hanou, zrovna když jsme míjeli sluneční kolektory. Zrovna když vysvitlo slunce a vexlák se pootočil, aby lépe chytal boží světlo. Tak tam… Snad proto, že nejsem zvyklý pít alkohol… No prostě jsem se posral.
Proto k dopisu přikládám moje posrané kalhoty. Jistě dobrotivý Bůh uzná, že moje posrané kalhoty jdou na správnou adresu. Byl bych rád, kdyby sám nejvyšší vlastní rukou. Kdyby sám pan ministr mi vypral posraný kalhoty, zabalil a poslal… Jsem asi naivní. Tak kdyby paní ministrová vlastní rukou vyprala…
Že jsem stále naivní?
S pozdravem krádeži čest
asociální chromák