poezie a povídky vlado matuška
Tak akorát Anglický park


Tak akorát Anglický park Vlado Matuška: smetiště

Tak akorát Anglický park



Rozložení

na červeném buku jeden list
od jara poslouchal šumění
zežloutl zrezivěl
nebude sám

strom co si pamatuje osudy zámku dovršené
děveček podkoních i těch v krajkách jimž mléčný prs nevoněl matkou
rozložil se věkem do louky
lokty z půdy odráží

šplhával jsem po pažích a kolem krku pevně držel vítr
houpal se v sedle prstu
a s kamarády ohýbali pod korunu
rázem vystřelil jednoho
z ramenou cukalo mé první lásky
půl divoké půl tajemné čtvrt cigánského…

zežloutlo zrezivělo dovršené
a lidé chodí s podzimem po kořenech
kmenům měří břicha
generace
- zrovna já to viděl



Vyšlapané

pěšina si pamatuje kroky
a paměť je její existence která se posune jen opakovanou chybou
žije z rosy zachycené ve stéblech a plátěných bot
žije cestou
od od
k k
třebas i po stovky let
první šlápota už není vidět ale znát je

čas ohýbá dobu
jednou lidé postaví most nebo chleba pekárnu
lavičku posunou
rybník se protrhne
pěšina ztratí své místo a paměť kroků zaroste



Plácek

mezi stromy plácek daruje stín
když kolem června dusno
my vzduch v kůži posílali
a mezi pruty vstřelili radost

zarůstá počítači



Vykradl jsem svoji povídku


Občerstvení

zaplněná sklenice vykusuje poslední vlhkost vzduchu
spojuje drobné kapky ve sražené slzy
a ty pod svou tíhou rolují dolů
na můj stůl
na vetchý překližkový tácek
a s grácií sobě vlastní přikreslují novou mapu
mapu mé žízně
vkládají ji mezi již vytvořené obrazy
opilství minulých




Stařec a pivo

sedí aby viděl zastávku i výčep
má své místo
kmet
vyrušený z němoty otázkou jestli napršelo
- jeho oční zornice panicky hledají správné myšlenky
které ne a ne naskočit do bouřlivého proudu přemítání
ruce se mu chvějí nadměrným vypětím
-jestli napršelo-
opakovaně si narovnává nohu
aby ji hned skrčil zpátky hluboko pod židli
-hříbky napršelo-


pozoruji - ohmatávám podstatu světa muže z chaloupky
jehož pes zajde domů jenom když tulákův hlad nejde vydržet
světa kde slepice už dávno nenesou a přesto se nikdo nenajde kdo by zabil a uvařil polévku podstatu světa neustlané postele
postele vždy napolovic prázdné a ani z půlky plné
podstatu světa kde na stěnách žluknou svatební fotografie
obrazy
na kterých je zachycen hrdý muž s širokým čelem a vysunutou bradou
-on-
mladík odhodlaný prát se s osudem nesčetných překážek i protivenství
a vedle něj stojí žena s pokorným výrazem následnice a jemným náznakem šibalství

esenci světa kde nad stolem zůstala viset prázdná objímka
mouchy krouží zbytečně
již nenaleznou svoje slunce
ze světa vzpomínek na ženu kterou od plotny sebrala zem
sebrala ji od stolu
od vychladlého lože a dávno ji přikryla hlína
ze světa kde vrcholem týdne je úterý
-den -
kdy zajde mezi lidi na ta svoje dvě zvětralá piva - neperlivá
ze světa kdy za stolem s nadějí doufá v oslovení
kdy celý nedočkavý touží po otázce o počasí
o houbách

- sedí dlouze
přeje si aby přišel vrchol zábavy celého týdne
sedmi snů
za každý den jeden
sedm nadějí osamělého člověka
který musí týden doufat jestli náhodou
náhodou
      nezaprší

formulář pro komentáře a názory k textu