poezie a povídky vlado matuška
Vyvržený zásuvky


Vyvržený zásuvky povídky: Chromák

Vyvržený zásuvky

Neexistuje dost velký patos, aby vyjádřil depresi.

Neexistuje dost deprese, aby obsáhla pocit opuštěnýho zvířete. Zavrženýho savce. Vyplivnutýho holana. Mrzáčka - zmetka na černé zemi, co před mordou hyeny, palcem od nohy šidí se.



A on se naplnil. Polykal andělíčky v plodové vodě. Topil se. Chromák! Přetékal zraněním. Jeho jizvy - otevřený výpustě hnisu - chrchlaly dusíkatou krev. Vřela. Vířila. Až zpěněná bolest nezvratně podemlela hráze. Semlela překážky, které brání člověku si ulevit. Smetla strach z neznámého, strach z bolesti, strach z nebytí. Všechnu pudovou obranu spláchnul vyšší řád cítění.

Veškerá evoluce, která nařizuje tvoru žít za každou cenu, se ocitla na dlažbě. Bankrot. Bez měny. Bez pětníku. Vrták si dře prosebná kolena o beton, až vazy praskají. O beton bez slitování v hebkosti. Nikde slunce Pampelišky. Jen pustina a bolest. Kam až chromák dohlédne. Ani za sedmero kopci není pohádky pro mrzáky.



Zíral u vitríny do blba. Vyvrácený šufle by mohlo cvokařům spílat, že chromák už dlouho chtěl. Dlouho toužil. Dlouho bojoval. A především dlouho věděl o nevyhnutelném. A teď mrzákova zásuvka vyvrhuje svoje střeva. Každé balení prášků je jedno období zmaru. Každé balení je odmítnutí mláděte matkou. Každé balení je promarněná láska bez podmínek. Každé balení je opuštění zraněného zvířete. Každé balení je zaseknutí železných mříží postýlky ve chvilce touhy po konejšení. Kapačka. Každé balení je bleskem ve sterilní místnosti a nářkem šaliny v křivých kolejích. Smyčka Dětská nemocnice.

Přišel čas otvírání skříněk – krabiček. Sčítání tablet. Sčítání touhy utnout bolest. Sčítání touhy spát a neprobudit se.

V transu počítal. Výsledek jej - chromáka - uspokojil. Sto tablet analgetik. Šedesát pilulek spánku. Pravda, hypnotik chtěl nashromáždit víc, ale ty se sháněly hůř než analgetika. Zvlášť poslední dobou se magistry nedaly přesvědčit. Asi je víc papírově hlídaly. Už nestačilo, aby chromák znal název tablet, po kterých při testu účinku omámeně usnul. Ani napůl pravdivé historky o přepracovanosti a převrácených nocích nezabíraly jako dřív. Lékárnice vyžadovaly štempl na spánek. Přesto přese všechno byl si jistý smrtelností dávky.

S možností, že by se po něm – mrzákovi - nějaký dobrák sháněl a tím mu překazil plánovanou tečku, si starosti nedělal. Chromák nebude chybět světu. Nebude chybět lidem. Naopak! Najdou ho, až se zase stane lidstvu obtížný. Teprve až stupačkama pronikne chromákův smrad, začnou se o něj - smrada - zajímat. Teprve až prosákne zkapalněná hniloba panelem, přijdou jeho sousedi čuchat k pantům. Vyrazí se zájmem veřeje a spatří senzaci. Zhnusí se. Naberou mrzáka na lopatu a hodí do kýblu.

Bude čistěji na světě.



Ještě ráno by se sebevrahovy přítomnosti mohla dožadovat Pampeliška.

Pampeliška - Kytka - Jitka, vzhledem exkluzivní blondýna, která by se hodila k novodobému gladiátorovi. Nebo k hokejistovi, co je za vodou. Patřila spíš na molo vedoucí k jachtě, a ne do sprostýho prostředí malo-moravských Letovic. A už vůbec neladila k chromákovi, který ji miloval na život a na smrt. K závislákovi citů, který už po několikáté prožíval smrt opuštěného mláděte. Odevzdaný. Omámený ji oslovoval „Pampeliško, Sluníčko na zemi“. Nebo „Kvítečku,“ když byla dívkou - rošťákem. Ale taky „Ty svině! Ty mrcho, ty děvko! Ty neplodná jalovice,“ zaznělo často kreativní pojmenování keramickou dílnou. Pokaždé, když Pampeliška k chromákovi ochladla, vysral se na cukr a svíral v jazyku bič a tím mlátil neplodnou ženu, dokud nevyskákala pocitová jelita. Nadzvukový rány mlaskaly do měkkého masa a vysekávaly kusy sebeúcty. Keramická dílna se naplnila výpalovou horečkou. Spálila je oba. Chromák mnohdy chtěl jenom cukrovat bez bičování, ale zůstat milý, když vrtačka namotávala jeho nerv, prostě nedokázal.



Období, kdy blondýna mrzákovi projevovala skoro-lásku, a období chladu s následnou nenávistí se čím dál rychleji střídaly. Zatímco časy žluklýho inferna se roztahovaly, pohodu jim zničil nekonečný tlak, v nekonečném stisku tísně.

Vztah vtah - přímo pád do černé díry, již za horizontem událostí.

Jistě, on, chromák, ještě doufal, že osud otočí všechna sluce a pro-herní automat vyplatí všechny citové investice, ale zároveň trýznivě pochyboval. Možná ho Pampeliška vůbec nikdy nemilovala. A zatímco pochybnost v chromákovi zůstane navždy, s nadějí se věci mají opačně. A tak oba utlačoval nevyhnutelný konec. Černá díra.



Dnes se Kvíteček - Jitka do práce dostavila o týden později, než jemu, vlastníkovi výrobních prostředků - chromákovi, oznámila. O těch sedm rozbřesků a sedm převalovaných nocí pociťoval sedmkrát větší žárlivost, než žárlivost stálou. V chromákovi chronickou.

Zdrchaný uzel reálných i paranoidních souloží ho přímo dusil. Seděl mu na ohryzku pevně, až mrzák krátce, panicky dýchal. Jeho srdce bilo do žeber. Bylo bitím i bytím utlučené. Modralo. Modral. Zvratky, žaludeční šťávy lisovaly zbytky duše. Výtěr nutný. Žmolky rozcupované o kachlíky dámského hajzlu, jako sebevědomí panice v žádosti. Tolik zbylo z člověka. Tolik zbylo z něj, z chromáka. Nedokázal se nesžírat.

Navíc, jako by neměl dost vlastní představivosti, Pampeliška se chromákovi svěřovala. Například Kvítečkův manžel s třemi kamarády založil firmu. Jezdili spolu na hory. No a Květinka mrdala se všemi akcionáři. Se všemi kamarády, ale s každým jednotlivě. I když?

Ona, Pampeliška, se ptávala sama sebe, jestli má na pažbě za tři kamarády tři zářezy. Pochybovala. Jednoho akcionáře cejchovala za impotenta, protože mu na mužné místo spadlo auto. K naplnění pochvy prý došlo jen ze dvou třetin. Ale jinak se s ním kecat prý dalo.

Na co mají jazyky? uvědomoval si ve své tvůrčí žárlivosti chromák.

Impotent a bývalý automechanik ji občas navštívil u nich v dílně. Jitka se pokaždé chtěla pochlubit novou keramikou. Vešli k šálkům, podšálkům, konvicím a další kamenině. Začali šeptat a stydlivě za sebou zavřeli dveře. Prostě jejich keramika je nejkrásnější v přítmí, smál se jízlivě pajdavec své trýznivé bezmoci.

S druhým manželovým kamarádem - jehož ženu zvala nejlepší kamarádkou - sjezdila všechny hotely v okolí. Jednou chromákovi vyprávěla vtipnou historku. Prý cestovala s tchýní a manželem odněkud kamsi a ona prohlásila: „Za zatáčkou je hospoda, kde dobře vaří. A navíc mají krásný pokoje. Široko daleko takový nenajdeš.“ „Ale?“ reagoval muž a dál se raděj neptal.

Chromák se vtipné historce upřímně zasmál, ale vnitřnosti se mu řezaly do dršťkovky. Navíc - jak se mu Pampeliška svěřila – s tímhle kamarádem a kamarádem jejího muže, s manželem svojí nejlepší kamarádky dvakrát mrdala i v době, kdy se chromák a Jitka opravdově milovali. Opravdu opravdově? Pochyboval.

V té době byla Pampeliška odstěhovaná od manžela a podala si žádost o rozvod. Kytka už nedokázala snášet manželovy zálety. Ona totiž vždycky toužila po věrnosti a citu k sobě, ke křehké, květinové ženě. Snad v množství dostávala důkaz osobního kouzla. Vyzdvižená Venuše, rozkrokem ve výšce očí, tančila na stolech. Nabízela sát nektar omámeným. I chromákovi.

Jenže jeho šťastný časy proběhly rychle jako průser a už nikdy se nevrátí. I když průser v chromákově mozku trvá, sladkou šťávu chlemtají jiní. Snad samci s lepším trávením. Pro chromáka se blizna zavřela za ubohý dva měsíce, a to už před dvěma roky.

Konec many v Mekce zapříčinila jednomístná pouť na hory. Poměr skončil, přestože pajdavec dokázal zkrotit svou méněcennost – žárlivost. Dokonce se s Kvítečkem radostně loučil a přál jí týden zážitků a odpočinku. Ovšem zažil šok, když ji za čtyři dny viděl se Štaflem skotačit do Jitčiny komůrky. Důvod? Vysvětlení zná jen z vyprávění Pampelišky. Prý ho pozvala na večeři, za opravený auto a provedenou technickou kontrolu. A pak u ní v pokoji přespal, protože přece pili alkohol, ale nemrdali spolu. „Co si vo mně myslíš?“ řvala na chromáka, když neudržel pochybnosti.

„Jistě,“ směje se dnes chromák, „Štafl by musel jít kilometr do Trávníku a spát se svojí ženou. To přece nejde ujít! Mohl by zmrznout ve škarpě! Vždyť bylo až deset nad nulou!“ sebemrskal se mrzák logikou. Ovšem svědomí musel svý lásce přiznat. Pampeliška měla a má hranice, za které sice zajde, ale nesnese je. U sebe je nesnese. Prostě to, co udělala, by nikdy neudělala. Připadala by si falešná a zraňující. A protože je holkou psychicky zdravou, musela lhát. Obelhávala nejen chromáka, ale především sama sebe. A lhala si usilovně a tak dovedně, že prohodila čas několika událostem. Po auto-skalpu a lobotomii zůstala její duše čistá, jako padlý sníh. Jako padlý na horách. Je oslepující. Byla v zrcadle morálně krásná s právem týrat. S oním právem všech vítězů, ale nesmíte se ptát poražených. I chromák dokázal pípnout na protest. A tak existují dva odlišné výklady.

Chronologie podle Pampelišky: Chromák ji tajně sledoval k sestře a od sestry do hospody. Rozešla se s ním. Následně jela na hory, a protože nebyl sníh, vrátila se. Ona tedy neměla už žádný závazky říkat sousedovi – mrzákovi, že je zpátky.

Chromák podle chronologie: On, potlačený žárlivec, se s Pampeliškou rozloučil. Přál jí hodně zážitků. Za čtyři dny uviděl Pampelišku radostně skotačit k ní do komůrky. Šel se vožrat. Za další dva dny ji sledoval, jak jde k sestře a pak do hospody. Na dalším rande se Pampeliška s chromákem rozešla. Tvrdila mu, že ona už nikdy s žádným mužem žít nebude. On věděl svoje. Ohradil se a ona se na něj nasrala. „Já vím, co budu a nebudu! Ne ty!“ štěkala.



Jistě, on, kulhavec, musí připustit pochybnosti. Dokonce může být, že on je ten, který si lže do svědomí. Jenže on sebe – mrzáka - nemá rád. Proč by lhal v mrzákův prospěch? Vždyť on uznává, že je zbabělá sračka. Netají se ani titulem psychopata. Dokonce po zkušenostech s ženami, které miloval, došel k závěru, že je ten nejhorší muž, s kterým by mohla kterákoliv ubožačka žít. Je pro ženy nejhorší možností na světě!



Ovšem i Jitčino svědomí asi bude z futuristickýho materiálu. Není ve vesmíru pružnější látky. A není tvaru nejasnějších obrysů. Květinka touží, aby jí milenec byl věrný, aby ji miloval. Usilovně hledala stálost. Jenže od koho? Jenom od mužů, kteří oddanost nenabízejí.

Chromák vzpomíná na chudáka Pampelišku, jak lítala na keramickým jarmarku od kostela ke křížku. Od křížku ke střepům. Do kopce a z kopce, neustále. Kontrolovala manžela, který velel dílně plné švadlen, a nejedna mu byla velmi poslušná. Jenže chromáka hlídat nemusela. Závisláka, nikdy! Byl bezbranné, nahé dítě, ve své lásce. Jednou se chromák chtěl sejít s paní učitelkou, bývalou láskou, ale Pampeliška podotkla: „Nemyslím si, že děláš dobře!“ A chromák se cítil být poctěný žárlivostí Jitky. Nechtěl ji trápit. Nikam nešel.

„Ale já myslela na tebe, aby sis neublížil!“ tvrdila později, když se pajda stal svou ohleduplností nechtěným samcem.



Pampeliška byla chromákovi smrtelnou kombinací krásy, koketnosti, potřebou citů, citlivosti a bezcitnosti, nedostupnosti a širokobřehé – Dunajovité - promiskuity. Rozcupovala ho nejen vyprávěním, jak vdané sestře přebrala milence, slizkýho alkoholika a restauratéra, ale i svou vlastní zraněností a potřebou být milovaná. Vývoj oba spolupracovníky utahoval varlaty s poštěvákem ve svěráku. Jejich situace dávno překračovala hranice únosnosti. Kvičeli do sebe. Zatímco Pampeliška měla kompenzace a jistý zázemí, z chromáka byla nervová troska. Třásl se, když na ni hleděl. Pro nic za nic se klepal. Průhledný sulc. Jako Pavlovův pes, když paní rozsvítila žárovku. Blikanec. Dostane naloženo. Plný kotel nařezané sukovice.



Prostě si nemohl pomoct. Tak i dnes ráno se klepal o smilování, a s vědomím, že na srazu s bývalou třídou se na horské chatě jistě vyválela i mimo sjezdovku, zdál se být chromákův stres nepřekonatelný. Jenže se spletl. Nějaký spolužák Štengl květinku nejen vyšukal, ale ve dvojtaktu dobře poradil.



Do dílny vešla poučená, bílá dáma. Byla rozhodnutá. Na první náznak chromákova škemrání sekala slova olovem. Připravovala si čisté svědomí nastolením okamžitýho dusna. Ženská intuice vztahů zapracovala dokonale. Teď už byla úplně v právu provést exekuci. Setnout mrzáčka ultimátem.

„Buď jsem zde na práci, nebo ne! A pokud ne, odcházím!“ Mlask! dopadla čepel gilotiny o hrnčířský kruh. Pajda ztratil hlavu. Viděl ji dopadnout na místě, kde chtěl spatřit svůj hrudník se dmout. Kopla si do ní. Milovaná. Střílela gól za gólem. Zamknutý, okovaný branky jí zase nabily k ráně. Prásk!

Hlavou proti zdi.



Došlo mu.

Už žádný ohledy k závislému ubožákovi. Žádný projevy náklonnosti, něhy. Nač taky? Víc jak dva roky spolu nespí. Proč by si měla nechat ošmatávat zadek? Usmívat se na něm na něj. Ne! Zůstane jen ledový a tvrdý vztah spolupracovníků. Konkurentů si o výdělek firmy.

Jenže chromák už nemůže. Je sračkou. Je bolestivým, bolestínským průserem, bez vlastní vůle. Je sevřeným svěračem, co nedrží. Jícnem teče. Posere se! Nic nezbývá.



On musí říct větu, degradující ženskou bytost na mazlavý otvor. Uvědomuje si svoje hulvátství. Uvědomuje si, že nebude žádný čas na vysvětlení. Přesto nemá místo, kam by ustoupil. Je vypípnutí ve vypípnutí!

Snad Pampeliška vidí bolest v jeho tváři. Snad vidí, že se chvěje v koutě za svým kruhem. Snad najde omluvu, když chromák kydá

„Ne! Nejsi zde jenom na práci!“

a hruď mu padá do ramen. Jemu, chlapáčkovi. Tělem se boří do obtočků hlíny. Slovy mačo, situací blato. Špóny se mu pod nohama bortí. Je v hrnčířským odpadu až po jizvu na holeni.

„Ty ubohej hajzle!“ plivne Pampeliška za kruh, a pak si chvatně vezme svých pět xindlů, dvě čepele, špachtli, hrnek a práská za sebou dveřmi. Startuje čtyřokou škodovku – typ, který mu zůstane okouzlujícím - a zmizí z chromákova života. Mizí navždy, aby zůstala rozvalená v malomocném, nesvéprávném mozku. Aby vraždila všechny chromákovy endorfiny. Aby udusila všechno, co by se vzdáleně podobalo spokojenosti. Aby tepala kulhavce, dokud nevydechne.

Díval se z okna za svou femme fatale, dokud nezmizela za zatáčkou. Dokud natrvalo neutichnul motor, který ovládala. Hleděl minutu na kanál uprostřed cesty, a pak se nesvéprávný vydal koupit ještě jedno balení prášků na spaní.



Obešel lékárny, ale marně. Sám by si je taky neprodal. Průšvih čouhal z chromákova ksichtu a zastřením hlasu jeho jazyk olizoval prokurátora.

Nevadí, řekl si nad vyvrhnutou zásuvkou a vyprázdněnými krabičkami. Vymačkaný tablety úniku zaplnily kávový hrnek do třetiny výšky. „Vida, k čemu bude práce Pampelišky dobrá,“ smál se hořce. Pohladil zasněně střep. Obdivoval jeho útlý pas, stažený nerez plechem. Srdce by do šálku nevecpal, zato šulina jo. Toho rozhodně jo! Možná akorát její vůle. Na dva prsty. Jalovice. Miluje ji!

„Prý, jestli je na práci,“ mluvil si sám se sebou sebevrah.

„Jen na práci! Placená od střepu dvakrát tolik, než je tarif ve všech keramických dílnách. Jen na práci s absolutní volností času. Se snídaněmi v režii citovýho vykořisťovatele. S nejlepším pečivem, šunkou, ovocem nachystaným, až se doprdýlkuje, aby se mohla nasnídat. S nejlepším černým kafem v režii harašícího tyrana.

Její manžel ženským platí minimální mzdu, a když honí zakázku, tak je zamkne, dokud neušijí dost svršků. Ty jsou jen na práci, a přesto s některýma obcuje. „Nespravedlnost,“ uzavřel, a otevřel flašku vodky. Nalil si půl decky a dolil dvojku džusem.

„Nejsem chlap! Ani do sebe kopnout - čistou neumí. Ředí! Ředí se. Ředím se lihem!“ zmlknul smíchem chromák, když si uvědomil, že poslední jídlo měl včera v poledne.

„Perfektní!“ zařval do čtyř stěn.



Strčil prostředník, pak ukazovák až na dno. Vešly se natěsno. Vůle Pampelišky. Tvrdé kravky bez mlíka. Začal v ní třít klouby proti sobě. Vášnivě kmital. Vodka sladce mlaskala, jak vazy narážely do stěn. Bříška prstů něžně laskala rozpouštěné tablety. Honil je otvorem vypálené kameniny. Třel je. On, zručný keramik, co umí tvořit střepy. Honil Jitkou po dně, jako když rozpouští smrt. Vnímavě cítil žmolky. Hladil je o křemennou hlínu. Hladil otvor šálku od Pampelišky, hladil, dokud nevyhladil. A…

Nezaváhal. Třemi loky se zabil.



Jenže polknutí není výstřel z koltu. Díra v hlavě je lákavá svou rychlostí prožitku. Krátkou bolestí a hotovo. Kdežto sežrání prášků je k umírajícímu šetrné pozvolným omámením. Vyhasnutí probíhá zdlouhavě, zato měkce a s příslibem, že bolest těla, nebo duše, dohoří bez zážehu v hlavni. V hlavě.

Jsou známy případy, že chlap si vystřelil půl mozku a ještě naběhal po poli kilometry. V rozbahněné oranici utíkala mrtvola jako živá, otřásl se chromák představou.

Otiskovala se do půdy smrt, nebo chlap? Podobně, jako setnutý kohout běhá po dvorku mezi slepicema, a kdyby na jednu puťku narazil, možná by ještě udělal kuřata. Arci pohrobky.



Pravda, chromákovi nehrozí, že by v liduprázdné garsonce mohl mrtvý ještě vymrdat své potomky. Neobává se, že by umíráním založil smysl svého života, ale ta představa dlouhé bolesti na konci mizerné existence, ta chromáka děsí. Proto spolknul prášky rozmíchané ve střepu pampelišky. Z její pochvy vysál zubatou do poslední kapky. Byl spokojený.



Byl spokojený, i když dostal děsnou sračku. Hlavu, omámenou prdel, vtlačil do trubek pro lidský odpad. Průser až do moře, smál se bláznovsky. „Prý nic nezůstane!“ křičel každým povolením svěrače. Křičel stupačkami panelově chudých. Křičel betonovými kójemi v patrech. Šílel, dokud nespadl. Už nedokázal stát. Mlátil sebou o zvučný armovaný kámen. Jazykem vytíral podlahu bytu. A pak?

Zrnění.

Znění, z kterýho se kuřata nenažerou.







Ocitnul se v červené až oranžové. Nechápal. Mžiknul. Za oknem žilo dopoledne a slunce bodalo i přes víčka. Uvědomil si, že leží na zemi ve vlastních hovnech. Moč vsáknul koberec. Pohnul se. Bolest byla neklamnou známkou života. Snažil se najít příčinu a uviděl obrovský modřiny proleženin. Mrknul na budík, který otlaky vysvětloval. Byl čtvrtek. Prázdná láhev vodky ve vyvrženým šufleti usvědčovala z pokusu vraždy. Sebe.

Myslím! Tedy hnus!

No, co se dá dělat, musím fungovat dál. Ale jak? Vožeru se! Vstal, aby si mohl koupit chlast. Vstal, aby si játra nemyslela, že to budou mít snadný, když chromáka přinutila vnímat zvířecký opuštění.

formulář pro komentáře a názory k textu